Jsem ospinkaná

Ahoj malí a velcí králíci!

 

Jmenuju se Niki, nebo taky Nikinka, Nikuška, Nikuše - zní to jako nekouše, ale já tak ráda všechno ochutnávám :o) Prďola, Zajíc, Bobajz, Ty seš to případ, Potvůrka ušatá, Zlatíčko, když hodně zlobím, tak mi říkají i Potvoro a když za nima pořád běhám, tak Svítiplyne, ale to všechno je z lásky. Jsem bílopesíkatá zakrslice a narodila jsem se v polovině července 2001 jedné moc hodné mamince, která mě i mé sourozence naučila vše, co má králíček znát. Spokojeně jsme si žili venku v domečku nazývaném králíkárna, ale občas paní, která nás krmila, otevřela dvířka a místo toho, abychom dostali papání, jednoho z nás vyndala. Asi po sedmi týdnech mého života se to stalo: zase se otevřeli dvířka a ta paní popadla mě. Začala mě prohlížet, jestli jsem holka nebo kluk, to se mi vůbec nelíbilo. Pak mě podala jiné paní, která mě začala hladit, to už bylo lepší. Vytáhli také moji sestřičku (která se mnou a s maminkou zůstala) a také ji prohlédli, ale vrátili ji zpátky. Pak mě odnesli do krabice a ve velkém hrududu jsme odjeli pryč. Hrozně jsem se bála, ale pořád mě hladili a mluvili na mě. Odnesli mě do jejich bytečku a dali do velké krabice, přes kterou bylo vidět, prý je to akvárko. Nejdřív jsem se bála pohnout, ale protože jsem hrozně zvědavá, všechno jsem musela očmuchat. Zachutnalo mi seno a mrkvička. Hned jsem si našla svůj růžek na bobky, a taky takovou umělohmotnou věc, kde se mi moc dobře leželo. Po nějaké době mě dvounožci vyndali ven a nechali běhat po kuchyni. Hrozně se mi to tam smekalo. Vůbec se mě nesnažili honit a já jsem si mohla všechno hezky prohlédnout. Když mě zase dali do akvárka, byla jsem hrozně unavená a chtělo se mi spinkat, ale bála jsem se. Lidi si lehli o kousek dál a pozorovali mě, no snad si mysleli, že je nevidím! Byli dva a jak jsem zjistila, jmenují se Martina a Pepa. Vůbec jsem nechtěla pít z takové té trubičky, tak mi museli dát mističku. Ale protože jsem (jak oni říkají, mě přijde normální běhat sem a tam) třeštiprdlo, tak jsem si v ní každou chvíli vymáchala tlapky. V druhé mističce byly nějaké granulky a zrníčka, teprve po pár dnech jsem zjistila, že to je k jídlu a móóc dobré. S Martinou jsem se brzy skamarádila, vždycky si sedla na zem, vzala si pytel se senem a já jsem jí vylezla na klín, baštila a nechala se drbat. Pepa jí to záviděl, ale já jsem se ho bála. Přece jen se mi tolik nevěnoval. Ale nakonec si mě taky získal.

Tady jsem byla malá                             A teď už jsem velká

Jednou mě dali do krabice, ve které si mě přivezli a já jsem se bála, že mě zase vezou pryč. Ale vůbec jsme nejeli v hrududu, šli jsme k nějaké paní, která mě prohlížela a nakonec mi ostříhala drápky. Dokonce mě píchli do kožíšku a dívali se mi na zoubky. A představte si, že jsem byla tak vyjukaná, že jsem se vůbec nezmohla na odpor! Od té doby jsme tam několikrát byli znovu, ale já už se jen tak nedám, i když se pořád bojím. Ale zpátky k mé výchově dvounožců, když viděli, že jsem hrozně čistotná a na záchod chodím jen do akvárka, tak mě pustili i v pokoji. Tam bylo věcí! Hrozně se mi tam líbilo. V tom velkém prostoru jsem s nima tolik nekamarádila, zjistila jsem totiž, že velký plyšový slon je lepší, když si k němu lehnu a olizuju mu kožíšek, on se mě vůbec nesnaží hladit, nebo dokonce vzít do náruče. Ale oni z toho byli smutní, tak je teda nechám, ať mě hladí, ale musím mít drbací náladu. Taky jsem nechtěla chodit zpět do akvárka, komu by se líbilo být zavřená, ale to jen když chtěli oni, jinak jsem se snažila skákat sem tam a občas, když mi akvárko zrovna uklízeli, jsem si několikrát málem narazila třeba o mističku. Takže po několika dlouhých honičkách mi koupili klec. No to je něco! Hned jak přijdou, otevřou mi a já můžu být až do večera s nima. A kdykoliv chci, můžu si do klece odskočit. Taky mi dávají jogurtové bonbónky, to vám je dobrota! Kvůli nim jsem se naučila sama chodit do klece - dřív mi bonbón dávali před čumáček a couvali s ním ke kleci, dokud jsem neskočila dovnitř, teď s nima stačí zachrastit a já už letím jak o život, rovnou skočím do klece, rychle se otočím, opřu tlapkami o dvířka a natahuju ven hlavu, dokud bonbón nedostanu. Když jim to trvá moc dlouho, pro jistotu vyskočím ven. Co kdyby mě chtěli zavřít bez bonbónu! A oni se mi smějí. Taky u toho vrčím, to aby věděli, že se mi to nelíbí, ale že teda budu hodný králíček. Sice to není moc často, ale někdy se mi do klece vážně vůbec nechce, tak dělám, že neslyším a nevidím a schválně se móc zajímám o něco jiného, nebo si někam zalezu. To za mnou pak přijdou a snaží se mě chytit, ale já na ně vrčím a škrábu je, občas i trošku kousnu (ale většinou opatrně, aby je to nebolelo) a utíkám jim. Jenže mě tyhle honičky nebaví, tak párkrát oběhneme pokoj a já jdu do klece sama. Ale hrozně jim u toho nadávám (vrčím a kvičím) a ani bonbón si od nich nevezmu. Zjistila jsem totiž, že mi ho stejně dají do mističky, takže dělám drahoty a když poodejdou, slupnu ho.

Že mě nevidíte               Baf

Našla jsem si i svoje schovávačky - ráda ležím na schůdku k balkónu, schovaná za závěsem. Chvíli jim trvalo, než mě tam poprvé našli a to jen díky tomu, že mi vykukovala jedna tlapička. Už jsem je konečně naučila, že když ležím pod takovou věcí, co je na zdi a hřeje, nebo pod takovou stoličkou, mají mě nechat být, to odpočívám. Běda jim, když se ke mě natáhnou, hned na ně zavrčím a skočím po nich. Sice je nekousnu, jen hrabu tlapičkama, ale oni spolehlivě ucuknou a nechají mě být. Ale někdy, když jsem jenom ospalá, tak se nechám hladit. Zato když si lehnu někde blízko, nebo okolo nich pořád běhám, vědí, že chci drbat. Dřív jsem jim taky lezla do postele a párkrát jsem se tam vyčůrala, hlavně do polštáře a když mě něčím moc rozzlobili, tak jsem se jim tam i vybobkovala, když teď vyskočím nahoru, vyhání mě pryč - no považte, říkají mi: „Zajíc šup dolu“! Ale peřiny si už stejně schovávají, tak co. Taky už mě pouštějí i ráno, když Martině zazvoní budík. Hned vyskočím a začnu kousat do klece, aby na mě nezapomněla. Když mě pustili ráno poprvé, skočila jsem na postel a zjistila, že tam Pepa leží a nehýbe se, vůbec mě nechtěl drbat! Teď už vím, že spal, ale tenkrát jsem to vůbec nemohla pochopit a pořád jsem přes něj lezla a olizovala ho. Vždycky ráno jdu (no někdy se mi moc nechce) s Martinou do koupelny a když si sedne na zem a jde se malovat, tak si lehnu za ní a ona mě musí hladit, jinak ji hrabu a koušu do županu. Když mě přestane drbat delší dobu, pro jistotu jí hned vyskočím na klín a olizuju ji.

Občas s nima jedu pryč, to mě dají do přepravky a většinou dojedeme k takovému domu, kde je víc lidí a jedna holčička, tam mě mají taky moc rádi. Pár dnů tam jsme a pak v hrududu jedeme zase zpátky domů. Někdy si tam užiju dost legrace, třeba mě vzali ven na travičku, po které jsem mohla běhat, ale nejdřív na mě něco navlékli, vedl od toho takový provázek, který Martina držela a běhala za mnou. Brzy jsem poznala, že mě nechce chytit, tak jsem přestala utíkat a pořádně jsem všechno prozkoumala. Taky jsem přes plot viděla nějaké velké chlupaté zvíře, vůbec nevím, co to bylo, ale nebála jsem se, ani když se to začalo olizovat a nervózně chodit sem a tam. Bylo to daleko a Martina byla u mě. Tak jsem si toho vůbec nevšímala a baštila travičku. Cestování mě moc nebaví, ale když mě nechají samotnou doma, to se mi taky nelíbí, i když mám zase dost času udělat si pořádek v kleci, jako posunout mističky, postýlku, pořádně si zahrabat, ... Takže to střídají. Když mám jet s nimi, utíkám jim a nechci do přenosky a když mám zůstat sama doma, tak utíkám a nechci do klece. Škoda, že se mnou nejsou stále doma a já nemůžu volně běhat.

Jednou domů přinesli nějakou dlouhou krabici, ze které vyndali něco zeleného a postavili to pod okno. Hned jsem se na to musela jít podívat, k jídlu to nebylo, to jsem poznala, tak jsem to aspoň trochu okousala. Nandali na to slaměnky a něco dlouhého, jako je seno. To jsem taky hned musela ochutnat, honili mě po pokoji, ale já byla rychlejší :o) A potom si ze mě dělali srandu, že jsem vánoční králík a že se zdobím zevnitř. Ale slaměnku mě nechali v klidu schroupat. Někdy si s nima vůbec užiju hromadu legrace.

Je to k jídlu?                         Copak jsem to dostala?

Teď už se hrozně ráda se nechávám hladit. Chování a nošení se mi moc nelíbí, to mám strach a schovávám hlavičku pod rukáv. Ráda ležím na zádech, nebo na boku. Martina mě někdy vezme opatrně pod bříškem a obrátí mě na záda a položí na svou ruku, potom mě drbe na bříšku. Vždycky to vydržím jen chvilku a rychle pryč! Občas mě zlobí a lechtají na zadních tlapkách. Když mám dobrou náladu, běhám po celém bytě a sem tam vyskočím do vzduchu a vykopnu nožičky, nebo se pootočím. Když se mi něco moc nelíbí a bojím se, začnu dupat a vykopávat nožičky za sebe. Taky si ráda lehám za ně, když sedí na koberci opření o válendu. Jsem vůbec hodně společenský králíček, nerada jsem sama. Ale Martina říkala, že až se přestěhujeme do většího bytečku, pořídí mi kamarádku, už se moc těším. A taky mi slíbila, že dostanu vlastní pokoj! No dobře, tak nebude jenom můj, ale budu tam moct volně běhat a už nebudu muset být zavřená v kleci, když nejsou doma. To bude žůžo.

Snad jako všichni králíci hrozně ráda baštím a to nejenom seno, granulky, mrkvičku, jablíčko a travičku, ale také petrželku, banán, hroznové víno, rozinky, čokoládu a piškotky. Moc hezky se o mě starají, vždyť na to mají tři knížky (já si je taky musela prohlídnout, no spíš okousat) a taky několik príma lidiček, většinu jich najdete na www.kralici.cz, kterým tímto moc děkuju.

Tak ahojky a nezapomeňte si někdy pořádně dupnout :o)

 Budeme spinkat   Tak já už jdu

 

Jestli mi chcete napsat, tak klidně můžete: D-Martina@seznam.cz